Včera jsem slyšel i to, co nikdo neřekl. Bylo extrémní vedro a když vám ještě u noh topí rozpálenej počítač, je to hrůza. Dostal jsem starší slabší mašinu a přitom mám jako dál vyrábět obrázky toho domu, co navrhujeme. Počítač nestíhá, já bych z okna skákal a potím se...

Ale jako dnes jsem byl v práci zas do osmi. Asi tam bývám rád tak dlouho protože nemusím, jestli chápete.

Stihl jsem přijít do bytu pět deset minut než začala bouřka. Ale úžasná bouřka. Třicetpětka teplej filter, čistě bílý blesky přes půlku oblohy a hromy, že autům řvou alarmy. Dnes si aspoň začtu!

A když jdu z práce takhle pozdějc, už mi hrabe a představuju si, jak věci kolem sebe modeluju. A když si nedám pokoj a doma o práci po práci přemýšlím, trestají mě v noci sny, jak opravdu všechno kolem sebe modeluju. Budím se při tom, převaluju, deku nesnesu a unavenej jsem jak ze stavby, ale sílu vstát nemám.. zase usnu a znova. Děs. I ta hrůza.