Co nám týden dal

čtvrtek - mafiánská noc

My jsme to vážně chtěli vidět. Jak je vyzdobená škola, jak je na tom bár, jak se daří přednáškám a estli ještě Urdeláci ví jak se to válí. A jo, líbilo, aji spoustu spřátelených jsme potkali a to bylo fajn. Akorát teda to cestování co k tomu tak nějak nezbytně patřilo, to nebylo nic moc. Ve tři pěkně z práce (to si ještě nestěžuju :), dvě hodinky busem, ještě konec Hurníka jsme stihli, já zvládla dostat úkol do aťáku, pak teda za zábavou, kolem půlnoci k Dáši, tam jsme si na dvě hodinky lehli, pak se nepozorovaně vykrást, pěšky na nádraží, dvě hodiny v autobuse s vyvrácenou hlavou a otevřenou pusou, pak hodinu přes Vídeň a tři a půl v postýlce. Teda to teď mluvím za sebe, Mara chrněl do dvanácti, zatímco já už se pílila v práci.

pátek - kolaudační noc

Jsme byli pozváni na kolaudační párty bytu, kde bydlí Táňa a Janica a maj to tam hezký jako, i když zatím trochu nevybavený, ale dveře do koupeny mají díry a na lustru visela červená pláštěnka. A to se počítá. A toho jídla! A byli tam i nějací kamarádi z Brna a ti přivezli dva barely oleje.

sobota - pelešení moc

Jsme spali do jedné :D Takže bylo vynahrazeno vše, co bylo v předchozích dnech prošvihnuto. Odpoledne jsme pak vyrazili do MuMoKu na výstavu Hyperrealistů a ani jsme to neviděli celý ale bylo to dobrý a pujdem eště jednou na ten zbytek. Páč pro studenty zadarmo, tak můžem. Zbytek odpoledne strávený na trhu Naschmarktu a to je jedno z nejlepších míst vůbec.

neděle - prostě moc

Na neděli byl naplánován supr extra výlet. Že jako pojedeme busem do Bratislavy a pak na bruslích zpátky po stezce co vede kolem Dunaje.

Vstávali jsme před sedmou (!) a stejně ten bus skorem nestihli, úplně jsme museli utíkat. Načež nám pan autbusák řekl, že číslo naší rezervace není platné, chvilku se na nás díval jak jsme smutní a pak mávl rukou, že ať nasednem. Ale my to vážně zaplatili, čestný pionýrský! Ale kdoví jak to bylo, on byl vůbec ňákej podezřelej. Na mezizastávce na vídeňským letišti zmizel na dvacet minut a vrátli se s novinama a CocaColou a pak celou dobu řídil jako Standa a nakonec přejel v Bratislavě naši zastávku. Tak jsme se museli složitě vracet a spravit si náladu snídaní u McDonalda.

Nicméně stezku jsme našli a byla pěkně naprd nejdřív, z betonových panelů co strašně drncali. A tak jsem se táhla (Mara byl sakra rychlejší) a moc mě to nebavilo. Ale pak to bylo lepší a okolo začalo být krásně, akorát nás znervózňovalo jak je pořád Blava na dohled.

A pak to přišlo. Dojeli jsme k Dunajskýmu přírodnímu parku s nadějí že tam už bude ten nejfajnovější asfaltek (rakušáci přeci umí ne?) a že tam bude nejhezčenčejž a prdlačky tak akorát. Štěrk jenom. Tak jsme zuli brusle a šlapali pěšky a pak se ptali jak dlouho ještě to bude a pán říkal tak sedm kilometrů tak jsme šlapali dál. Dvacet. S bruslema v rukách, ruce vytahaný až k zemi jak Navrátil, celý uťapkaní. A když po dvou hodinách chůze rozcestník ukazoval pořád stejně kilometrů, tak nás to asi přestalo bavit nebo co. A pak nejel trajekt (od října) a pak nejel autobus (naposled před dvaceti minutami). Ještě že má Mara tak hodné kolegy co mají auto a že v Rakousku policajti nezavírají za potulku.

Suma sumárum, pětatřicet v nohách, z toho dvacet pěšky, patnáct na brusích, z toho deset po mizerným a jen pět po pěkným. Příště jedem na běžkách.