Takže ...

všechno to začlo asi takhle. Minulý týden, přesněji určeno v pátek, jsem byla právě ve 2.patře školy, když můj tutor vytáhl z kapsy digitální foťák značky Sony zelený. Nechtějte vědět, co to se mnou udělalo. Jelikož můj foťák úzce spolupracuje s Photoshopem a fotí rovnou s využitím některého z filtrů a duplexu, a jelikož náš druhý foťák doma přestal spolupracovat s bleskem, tak jsem již dřív byla zvolena, že nový foťák koupím já. Nějak se mi do toho stále nechtělo, ale pohled na to zelené stvoření ve mně způsobil atomovou reakci. A už jsem šla! V Sony Centru se ptám: ,, Máte tenhle foťák v zelený barvě? ... a tenhle? ... nebo tenhle?" Po chvíli jsem rezignovala a natvrdo se zeptala, jestli mi můžou říct, kterej teda v tý zelený mají! Žádný prý, lidi to nekupujou, lidi chtějí stříbrný- idioti. Závěrem- foťák mám barvy šedivo-vínové a k němu to nejjedovatěji zelený pouzdro. Tak. Stop. Vím že Vás to nezajímá.

Dále škola. Dobrý dobrý. Musela jsem udělat dotazník pro lidi, před tím, než začnu navrhovat svoje sport centrum, jako že ty lidi o to tam fakt stojí. Dotazník vyšel k mé 100% spokojenosti ... možná to bude tím, že jsem si to všechno zodpověděla sama :) A co! Lež pro dobrou věc není lež. Prostě lidi cvičit budou a konec!

Dnes sobota-relax den. Se spolužačkou jsme jely do House for an lover art ... jo fakt skvělý, podle toho co internet říká. Uvnitř se konala svatba, takže veřejnosti zavřeno. Ale nevadí, aspoň jsem viděla ženicha. I foto jsem si pořídila. Dívejte-

Ženich je ten vlevo, pěkně v kiltu, jak se sluší a patří. Já bych si chlapa v sukni teda nevzala, jedině kdyby měl nohy křivější než já. Tak to byla sobotní kultůra, pak jsem se vrátila domů a okolnosti tomu chtěly, že jsem šla se spolubydlící do nemocnice. Oooo ano, nemocnice Chicago Hope. Velká hala, plentama rozdělená na miliony částí s lůžkama a mezitím lítají doktoři. No doktoři. Kdoví, jestli ten chlápek v riflích a černý košili, co jí bral krev, byl doktor že? Nebo kde se tam nachomejtnul. Takže zatímco já tam s ní stojím, tak za plentou dávají elektrický šoky ... jó pohoda, normální, nepřístupné slabším povahám jako já jsem.

No co dodat ještě více? Já piši Vám co mohu více, co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice, mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mě Váš milostivý soud, nemůže přeci odvrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla a věřte, nebyl byste znal ..... no prosím, tuhle báseň jsme se učili v osmé třídě a v tý hlavě to je! A to jsem tenkrát ještě netušila, kde všude se to dá využít!